Keltové a keltská kultura celkově jsou i v dnešní době stále velice populární. Bohužel jsou také opředeny spoustou nepravdivých a zkreslených informací.
Na trhu je spousta knih, které se zabývají „keltskou kulturou“, přitom se často jedná o informace velice nepřesné, dokonce i vymyšlené a orientovat se v tom, co je historicky věrohodné a co ne, je velmi těžké. Pokud chcete mít informace, které jsou přesnější, je lepší sehnat si knihy napsané archeology, publikace vydané k výstavám v muzeích apod. Vzhledem k tomu, že tohle je složitější úkol, protože se většinou jedná o zdroje nízkonákladové, které se těžko shánějí, zkusíme vám (nejen) tuto problematiku přiblížit na našich stránkách.
Nejdůležitějšími zdroji o původu Keltů jsou písemné dobové prameny antických autorů. Bohužel ne všechny se dochovaly a i zde může být spousta nepřesností, způsobených např. pozdějším přepisem starších děl, která se v originále nedochovala, neznalým pohledem antických autorů či živení předsudků o „barbarské“ společnosti. I u nich je tedy třeba kritického myšlení a nebrat vše jako 100% pravdu. Dobrým příkladem zkresleného antického pohledu na svět Keltů může být Hérodotva informce o tom, že “Keltové sídlí u pramenů Dunaje”, které ale podle něj jsou ve Španělsku a na březích Atlantského oceánu. Dalším příkladem je známá poznámka ze Zápisků o válce galské. Caesar zde píše, že jejich svět obývá zvíře, kterému říkají los. A tohle zvíře podle něj nemá klouby, a když upadne na zem, nemůže pak vstát. Takže když spí, musí se opírat o strom a Keltové proto loví losy tak, že naříznout strom a když se o něj los opře, strom se zlomí a los upadne. Další zvíře popsal jako něco, co je velikostí podobné koze a z čela mu vyrůstá jeden roh. Ve skutečnosti se mohlo jednat o soba, nebo možná srnce s jedním ulomeným parohem.
Dalšími zdroji, které nám mohou přiblížit život Keltů je ikonografie a archeologické nálezy. Ty nám přibližují životní styl, oblékání apod., ale neříkají nám, pro koho se označení Keltové používalo.
Písemné prameny
První zmínky o Keltech se nacházely v řeckých a římských dílech Massaliota Perripla (6. st. př. l.) nebo Hekataia z Milétu (přelom 6. a 5. st. př. n. l.), jejichž díla, se bohužel nedochovala v originále a známe pouze odkazy na ně pocházející až ze 4. st. po Kristu. V 5. st. př. n. l. píše Hérodotos z Helikarnasu, že Keltové jsou prostě jen jeden ze dvou národů žijícím v zaalpské oblasti.
První důvěryhodnější zdroje pocházejí od Polybia (2. st. př. n. l.), Poseidonia (přelom 2. a 1. st. př. n. l.) a G. I. Caesara. Nejcennějším bylo dílo Poseidonia, které se bohužel nedochovalo, známe pouze jeho fragmenty dochované v díle Strabóna. Prvním nejucelenějším a dochovaným dílem jsou až Zápisky o válce Galské od G. I. Caesara. Zde ovšem nastává ta problematika, že Caesar nás s Kelty seznamuje až v době od poloviny 1. st. př. n. l., tedy v době, kdy se nacházíme na samém sklonku daného období.
Poté Keltové z pramenů na nějakou dobu mizí a objevují se v dílech pozdějších. Zmínky o nich najdeme např. v dílech Sidonia Appolinara (5. st. n. l.) nebo Isidora ze Sevilly (přelom 5. a 6. st. n. l.). V této době se už ale jedná pouze o zmínky převzaté z děl starších. Problémem těchto přepisů je to, že jsou neúplné a často vytržené z kontextu.
Po této době se Keltové z pramenů vytrácejí na dlouho dobu, a to až do 16. století. Do tohoto období lze také zasadit zrod zromatizování a desinformací týkajících se této kultury, dokonce i vznik neodruidismu. Tento trend se objevil v Anglii jako výsledek snah vyzdvihnout vlastní národ, ukázat, že má dlouhou historii a má určitá práva atd. (podobné jako České národní obrození).
Nejznámějšími zdroji jsou např. George Buchanan, který se narodil a žil ve Skotsku, odmítal myšlenky o původu Britů a tvrdil, že jejich původní předkové jsou Keltové. Tím také poprvé po dlouhé době použil tento název. Dalšími populizátory keltské kultury byli např. William Sukeley (spojuje megality s druidy), James Macpherson (údajně sesbíral staré básně pod názvem Osianovy zpěvy, později se ukázalo, že jsou podvrhem, ale i tak stihly ovlivnit spoustu lidí) a neznámější je Iolo Morganwg.
Iolo Morganwg je „bardský“ pseudonym a jeho pravé jméno je Edward Williams. Sepsal druidskou nauku, psal o keltských svátcích, rituálech a dalších praktikách. Po jeho smrti se prokázalo, že jeho díla jsou podvrh. Přesto se „nauka“ velice rychle rozšířila, dala základ modernímu neodruidismu a do dnešní doby ovlivňuje povědomí spousty lidí o tom, kdo Keltové byli.
Tyto smyšlené, nepravdivé a zkreslené informace měly za úkol zvýšit u veřejnosti zájem o Kelty a jejich kulturu (stejně jako to bylo později i u nás se Slovany). To se povedlo a téma je stále populární, avšak také plné mýtů, kterým lidé bohužel věří.
Původ názvu Keltové
Koho ale můžeme označit názvem Keltové? Kde se toto pojmenováno vzalo a pochází z jazyka původních národů?
V antické literatuře se objevují jako Keltoi. Původ slova Keltoi je ale navzdory očekáváním řecký. Navíc použití tohoto označení se liší dle pohledu každého z autorů.
Dle Hérodota (5. st. př. n. l.) žili v zaalpské Evropě dva národy. Dělení bylo jednoduché – na západě Keltové, na východě Skytové.
Do 2. nebo 1. st. př. n. l. existují pro Řeky a Římany Keltové pouze v Galii a severní Itálii. To ale neznamená, že na území střední Evropy nebyli, pouze jen to, že o nich nevěděli.
V prvním století před naším letopočtem se objevují ve fragmentech Poseidoniova díla, které byly použity Starbónem, Keltové jako označení pouze některých zaalpských kmenů.
Rozsáhlejší popis nám dal G. I. Caesar. Ten píše, že Galie je rozdělena na tři části. Z toho jednu obývají Aquitánové, druhou Belgové a třetí ostatní kmeny, které si říkají Keltové, dle Římanů Galové. Keltové jsou tedy podle něj souhrnným názvem pouze některých galských kmenů.
Dle zjištěných informací tedy ne všichni Galové jsou Keltové. Také je ale vidět, že antický svět se s označováním moc nepáral. Označením Keltové popisoval všechny možné varianty se společnými rysy dané společnosti. A to ať už se mělo jednat o samotný kmen, skupinu určitých kmenů, nebo obyvatel širší oblasti (celá Galie, východní Evropa apod.).
Pro srovnání to můžeme zkusit přirovnat k České republice a jejím obyvatelům. Podobně by mohl Caesar napsat, že Česko, obývají 3 kmeny – Čechové, Moravané a Slezané. Ostatní antičtí autoři by všechny z nich označovali pouze jako Čechy. Čechové by tak mohlo být souhrnné označení všech obyvatel České republiky (tak to vidí i dnešní vnější svět, podobně jako v antice), nebo souhrnný název pro všechny kmeny žijící jen na území Čech (jako kmeny si můžeme představit jednotlivé folklorní regiony), anebo také označení jen určité skupiny lidí – jednoho konkrétního kmene.
V dnešní době tedy není možné přesně určit, kdo přesně Keltové byli. Jestli měli oni sami název, kterým se definovali, tak jej neznáme. Známe pouze vnější pohled na společnost, která je hodnocena bez dostatečné informovanosti, zkresleně a s předsudky.
Jednodušší, i když ne úplně přesné by bylo spojovat je prostě s laténskou kulturou. Laténská kultura se pojí s určitým stylem užívaných předmětů (tvary nádob, zdobení spon, oblékání atd. – viz. připravované články např. o chronologickém dělení, keramice, oblékání aj.). A tak můžeme říct, že ti, kterým říkáme Keltové, tento styl používali, avšak ne každý, kdo je spojený s laténskou kulturou byl Kelt. A tak pro zjednodušení budeme i my používat laické označení Keltové.
Kde Keltové žili?
Na tuto otázku nám odpovídají archeologické a částečně i dobové písemné prameny.
Na úplném počátku byly indoevropské kmeny, které obývaly oblast dnešního Švýcarska, severovýchod Francie a jihozápad Německa. Etnogeneze těchto kmenů sahá až do doby bronzové.
V závěru doby halštatské (v 5. st. př. n. l.)tyto kmeny pronikají i na území horního Podunají, severní Itálie a části České republiky. V této době dochází vzhledem k socioekonomickým změnám ve společnosti také ke změně projevů dané kultury a přichází doba laténská (chronologické dělení a jejich rozdíly budou popsány v samostatném článku).
S příchodem doby laténské je spojené také velké expandování kmenů do dalších oblastí. Příčinou mohl být vznik vojenské aristokracie, přelidnění a touha po kořisti. Postupně tak došlo k osídlení velké části Evropy. Jako poslední byly na řadě ostrovy Anglie a Irska. Keltské obyvatelstvo zde tedy není původní, jak se může zdát. Ani není jisté, v jaké míře tyto oblasti osídlili. Jednou z možností totiž je, že původní ostrovní obyvatelstvo, podobně jako Keltové, převzalo zvyky těchto příchozích kmenů a doplnili jimi své vlastní (proto nelze např. irskou mytologii označovat jako keltskou, stejně jako velšské a skotské příběhy a pravděpodobně ani některé „keltské“ svátky).
Kam Keltové zmizeli?
Ve střední Evropě začala moc původně obávaných, ale nejednotných keltských kmenů slábnout (konec 3. a průběh 2. st. př. n. l.), kterou se svými římskými legiemi dovršil Caesar okolo roku 50 př. n. l. Nebyl ale jediný, komu museli v té době Keltové čelit. Ze severu přicházeli germánské kmeny Kimbrů a Teutonů, v Podunají probíhaly střety s Dáky a od jihu se šířil vliv již zmíněného Říma.
Pod tímto tlakem postupně zanikala jak keltská moc, tak jejich kultura. Jediné oblasti, kde se dokázala udržet i do nového letopočtu byly britské ostrovy, Irsko a západní Francie. V Irsku se dokázala udržet dokonce až do raného středověku. Vzhledem k některým silně zakořeněným zvyklostem, vírám v určité bohy apod. je částečně přijalo i příchozí křesťanství, ačkoli si je trochu upravilo, aby vyhovovaly víře.
Závěrem
Jak je vidět, označení konkrétního obyvatelstva tehdejší Evropy názvem Keltové je velice složité. Dle archeologických nálezů dokážeme říct, že tito lidé existovali, kde jejich kultura vznikla i jak se šířila. Jediné, co nevíme s určitostí je, jak si zrovna tito lidé sami říkali a s kterou konkrétní skupinou by mělo být označení Keltové spojováno. Přesto je označení Keltové mezi lidmi tak zažité, že pro zjednodušení je používáno i v odborných kruzích při tvorbě publikací, výstav, prohlídek archeologických areálů a dalších příležitostech v komunikaci s laickou veřejností.
Zdroje:
Mauduit, J. A. Keltové. Praha: nakladatelství Panorama 1979
Čižmářová, J. Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri 2004
Autorský kolektiv. Keltové: Čechy v 8. až 1. století před Kristem. Praha: Národní muzeum 2018, ISBN 978-80-7036-553-3